Život, můj příteli, není cesta vyzdobená květinami, ale dlouhá stezka, jíž se proplétají trny a kameny, a překvapení, která rostou ve tmě, stejně jako květiny na světle.
Neseme v sobě sny větší než naše věky, a pak nás dny překvapí událostmi, které nás ani nenapadly, a my stojíme mezi dvěma možnostmi: buď se zlomit, nebo se naučit, jak si s odvahou opravit sami sebe.
Život přichází někdy s tíhou, kterou nelze unést;
S bolestivou ztrátou, nebo únavou, která drásá duši, nebo dveřmi, které se zavírají jedna za druhou.
Ale podivné je, že člověk, i přes to všechno, má skrytou schopnost vstát;
Schopnost, která se rodí s ním, formuje se, kdykoliv se země zúží, a kvete, kdykoliv si myslí, že jaro nepřijde.
Nepřekonáváme těžkosti najednou…
Ale zachraňujeme se trochu po trochu,
Jednou trpělivostí,
A jednou s nesmělým úsměvem,
A mnohokrát modlitbou, když nenacházíme slova.
Překonáváme je, když přijmeme, že smutek je součástí cesty,
A že zklamání není konec příběhu,
A že nás Bůh někdy zpomaluje, abychom se posílili, ne abychom trpěli.
A když chápeme, že každý bolest nese v sobě semeno světla,
A že každé zakopnutí nám otevírá dveře, o kterých jsme nevěděli.
A jak krásné je si pamatovat, že nejsme sami;
Že jeho srdce, pokud se zúží, má nad sebou široká nebe,
A jeho duše, když se unaví, existuje upřímná výzva, která ji může vrátit k životu.
Nakonec…
Život vždy nevyhrává pro silnější,
Ale pro ty, kteří se rozhodli pokračovat navzdory své slabosti.
A snad nejkrásnější na tom je, že po každé těžké zkoušce vycházíme z ní zralejší, chápavější a blíž k sobě než kdy jindy.
Ať je tvoje víra pevná…
Že Bůh neukládá nikomu víc, než může unést,
A za každou tmou čeká světlo, které se dotkne tvé duše.
A že bez ohledu na to, jak unavený jsi dnes, zítra vstaneš silnější…
Život nelze porazit, ale také nelze porazit toho, kdo má srdce, které se nezlomí.
