Nejpodivnější na tom, že nepoužívám stop loss, není nevědomost. Je to emoce.
Viděl jsem graf. Věděl jsem, kde bych měl vystoupit. Jen jsem to nechtěl přijmout.
Na začátku jsem si říkal, že jsem trpělivý. Že trh potřebuje čas. Cena klesla, pak zase klesla, a já jsem se díval na obrazovku, jako by mi něco dlužila. Uzavření obchodu se cítilo těžší než samotná ztráta. Jakmile vystoupíte, ztráta se stává skutečnou. Dokud zůstanete, stále existuje příběh, který si můžete říct.
Někdy to fungovalo. Přišel odraz. Cítil jsem se chytrý, téměř hrdý na své „silné ruce“. Ten pocit zůstal déle, než měl. Tiše mě naučil ignorovat riziko. Začal jsem věřit, že každá červená svíčka je dočasná, že každý pokles je jen šum. Ta víra stála víc než jakýkoli jednotlivý špatný obchod.
Byly noci, kdy jsem kontroloval graf napůl spící, s bušícím srdcem, počítal jsem matematiku, kterou jsem nechtěl dokončit. Pamatuji si, jak jsem si říkal, pokud se vrátí k vstupu, zavřu. Zřídka se tak stalo. Když ne, snížil jsem svá očekávání. Pak jsem je snížil znovu.
Nepoužití stop lossu nebylo o strategii. Bylo to o ego, strachu a naději mísících se do něčeho nebezpečného. Nechtěl jsem se mýlit. Nechtěl jsem se cítit malý. Postupem času trh neprotestoval. Jen čekal.
Nakonec jsem pochopil něco tiše: ztráty bolí jednou. Vyhýbání se jim bolí pomalu, znovu a znovu.
