Sluneční paprsky se dotýkaly v dubnový den… Na našem prvním rande… A já jsem zapomněl všechno, co musím udělat v tomto místě…. Ohh? jak jsi se sem dostal... Oh, promiň, kde jsou moje způsoby... Pozdravy, můj příteli… rád tě opět vidím… Chybí ti mé pohádky? Nebuď stydlivý, nemusíš to přiznávat... Je to v pořádku. Také jsem chtěl vidět svého posluchače… Chceš slyšet další od mě?... Pokud to opravdu chceš, tak si pojď sednout někam do teplého kouta a čti dál, začínáme…
Ať už to bylo dávno, nebo teprve nedávno, ale kdysi dávno v tajemném malém světě a tajemné zemi, v malém lesíku, se objevil chlapec - z ničeho nic. Ležel na čerstvé travnaté louce a tvrdě spal... Možná se ptáte, proč z ničeho nic? Protože sám nevěděl, odkud je ani jak se jmenuje. No, začal se probouzet.
— Áááá… — zasténal chlapec a otevřel oči…
— Kde to jsem?... — zeptal se, když spatřil jasnou azurovou oblohu…
— Jsi tam, kde jsi… — odpovídá mu starý skřítek…
— Cože? - Podíval se na skřítka vyděšeným pohledem a uskočil…
— Kdo jsi? A proč jsem tady?... — zeptal se chlapec starého muže s obavami.
— No, kdo jsi ty sám? A kde jsi byl předtím, jestli tě toto místo překvapuje... — zeptal se stařec v odpověď.
— Co tím myslíš? Kdo jsem já? A kde jsem předtím byl? Byl jsem doma!... A přestaň odpovídat na otázku otázkou... — namítl mladík.
— Ach, odpusťte tomu starému bručounovi… — řekl skřítek… Jmenuji se Gretsbor… Jsem obyvatelem těchto úžasných krajů… — pokračoval… — Mnoho obyvatel této země mě zná, stejně jako já znám všechny, ale na vás si nepamatuji, mladíku… odkud jste?… — dotázal se.
— Cože? Odkud jsem? Já? Ehm... Já... já, já si nepamatuji... - řekl chlapec tiše, rozrušený...
— Tak jak se jmenuješ?... — zeptal se znovu starý skřítek…
— Moje jméno? Moje jméno… Nepamatuji si – odpověděl znovu zmateně mladík…
— Ukazuje se, že jsi Kluk odnikud a jmenuješ se Nikdo… — poznamenal skřítek.
— Cože?!?! Vždyť přece mám jméno! — protestoval mladík... — Pamatuji si... jen jsem trochu zapomněl... — dodal smutně chlapec.
— Raději mi odpověz, jak jsem se sem dostal?...
- mladík se znovu rozhořčeně začal vyslýchat trpaslíka…
— Jak ses sem dostal? Jak to víš? Možná jsi tu už byl, když si nepamatuješ, odkud jsi… možná ses v našich končinách schovával před všemi… – protestoval stařec…
— Ne, vím jistě, že tohle všechno mi není cizí… — zvolal mladík…
— Nejsem odsud... A co je tohle za les?... A proč jste tady? Asi jste mě ukradl!... - začal mladík rozzlobeně protestovat.
— A co je to za hlas, co komentuje každý můj pohyb a slovo, řekl chlapec, křičel chlapec, no taky vypadněte? Asi si ze mě všichni děláte legraci, že?... Všichni lžete... A proč si nepamatuji... Kdo jsem... Kde jsem... Jděte všichni do pekla!!!... - Mladík vřel vzteky a vrhl se vpřed, běžel co nejrychleji od trpaslíka, kam až jeho oči dohlédly...
— Hej, sklapni, ty smradlavý komentátore. Nejsem v pohádce... tohle všechno není skutečné... tohle je jenom sen... POMOC?! POMOC!!!!!!!
— Hej, kdokoli!!!!!!!!!!
— Kde to jsem?
— Kdo jsem já?
Chlapec běžel lesem a snažil se tak rychle najít cestu nebo dálnici, že si nevšímal trnů pod nohama a jehličkovitých větví mladých stromů, které ho narážely do obličeje, když se najednou stromy v lese začaly třást a země se začala chvět…
— Cože? Co je sakra ten komentátor? Mami!!!... - zpanikařil.
— Co se to tu sakra děje??? - pomyslel si mladík. Stromy jako by ožily a země se mu vymykala pod nohama, les jako by houstl, stromy se mu začaly padat před nohama a stávaly se překážkou, a země se začala rozestupovat a tvořit velké propasti…
Chlapci se podařilo chytit liány a přeskočit první propast, za ní se objevila další díra, ale byla o něco menší. Chlapec se ve spěchu a bez přemýšlení rozhodl risknout a také ji přeskočit, udělal dva kroky a šupáááámmmm…
— Áááááá….
Ano, dokázal to! Dosáhl země! Ještě kousek a zřítil by se do propasti. Sotva stál na třesoucí se kousku země, který se tyčil nad rovným zbytkem.
— Hej ty, kdo to komentuje, přestaň s tím... Nedělej, že nechápeš, s kým mluvím, proč to všechno děláš? Mluvím s tebou, který tohle všechno vyprávíš, jako bych četl. Nejsem hrdina z knihy ani z příběhu, nejsem minulý příběh, jsem skutečný, jsem tady a teď...
DOST!!!!!... Slyšíš? DOST!!!!!... tohle všechno není pravda... tohle je jenom sen... tohle je jenom sen…“ — Ááám... Opravdu to přestalo... Země se přestala třást... A stromy se nehýbou... Páni, jak vysoko jsem se vyšplhal... Musím odsud vypadnout, než si tenhle autor dá do hlavy další šílené věci…“ Než si to mladík stačil promyslet, najednou se před ním z ničeho nic objevil další kus země, vypadal jako malý ostrov se stromem, který se oddělil od země a zavěsil se ve vzduchu. Chlapec byl ohromen úžasem… „— To je nemožné!!!“ – řekl si… a náhle spadl dolů, země pod ním se rozpadla na malé kamínky. Zavřel oči a cítil, jak padá, ale tento pocit netrval dlouho. Z nějakého neznámého důvodu cítil, jak ho něco táhne vzhůru. Něco mu zkroutilo nohy nahoru, otevřel oči a ujistil se, že je to skutečně tak. Nohy se mu zvrtly vzhůru, otevřel oči a viděl, že je to skutečně tak. Nyní padal vzhůru na ten kousek země, který se před ním předtím vynořil. Zpod něj vyčnívaly kořeny stromu, jako by to byly hroty oštěpů. Mladík zpanikařil ještě více, ze strachu se snažil něčeho chytit. A pak pravá ruka nahmatala něco, čeho by se mohl držet, chlapec se oběma rukama chytil trávy a ukázalo se, že to je liána. Znovu se obrátil vzhůru nohama, padal a klouzal vzduchem, pohnul se vpřed. Před jeho očima se otevřel pohled na celou, nedotčenou zemi, byl potěšen tím, co viděl, a připravil se k přistání. Jediné, co ho děsilo, byla skupina malých stromů, které ho mohly vážně zranit, ale rozhodl se mezi nimi proletět. A tak se začal přibližovat k zemi, ale najednou se zpod stromů objevil něčí obraz. Ale bylo příliš pozdě na to, aby cokoli udělal, už pustil liánu a vletěl přímo do cizince.Havarovali a oba se skutáleli na druhý konec země, kde byl vidět útes…
Příjezd
___________________________________
Ona: — Proč se na mě tak díváš, hm?
On: — To jsem nebyl já... To jsi ty...
Ona: — Hehe, nelži mi…
On: — Nejsem…
Ona: — Prosím, nedívej se na mě tak…
On: — Proč?
Ona: — Jinak se utopíš v kaluži mých očí a ztratíš svou duši… a pak tě nikdo nezachrání…
On: — A nebojím se, když ztratím svou duši… Nebojíš se, že ztratíš tu svou?...
Ona: — Tak to zkusíme vzít…
On: — Co když to udělám? Budeš moje navždy?...
Ona: — Hehe…
_____________________________________
G: — Vstaň, vojáku!!! Není čas spát, synu!!!...
Y: — Ahhmm?? Aaa co sakra?
G: — Ani to neříkej, synu. Proč jsi sakra běžel minovým polem? Kvůli téhle holce??? Máš štěstí, synu, že máš na sobě bojové brnění a automaticky se zapíná sprint… jinak bych ti musel sbírat vnitřnosti po celém lese… hahaha… Ale hledej pozitiva všude, zdá se, že jsi vytvořil nový světový rekord… když ne v běhu, tak v rychlém posrání se do kalhot, to si ujasni hahaha!!! A teď vstaň, ty hlupáku!!!!
Mladík se nemohl vzpamatovat, o chvíli později si automaticky začal rukama ohmatávat celé tělo. Postupně si začal uvědomovat, že je od hlavy až k patě oděn do exoskeletálního brnění. Na obrazovce v helmě se objevil mírně zkreslený obraz všeho, co se kolem děje, několikrát si udeřil helmou do hlavy a obraz se vyjasnil. Rozhlédl se kolem sebe a znovu nemohl pochopit, kde je.
— Kde jsem teď?... — zeptal se napůl šeptem. Seržant se na něj zamračeně podíval a odpověděl: — Že se stále nemůžete vzpamatovat z otřesu mozku… — pak zavelel: — Kara analyzuje stav dvacátého… Ženský elektrický hlas odpověděl: — Hlas seržanta Kurta byl identifikován, zahajuji procesní analýzu vojáka číslo dvacet…
Mladík sotva rozeznal na zamlženém sklu helmy fotografii svého těla v plné délce. Několikrát pocítil mrazení, někdy nahoru, někdy dolů, a pak Kara řekla: — Pulz 120 tepů za minutu, vnitřní orgány nejsou poškozené ani krvácející, v měkkých tkáních v oblasti hrudníku a hlavy je několik hematomů, zornice jsou rozšířené, lehký otřes mozku, nositel je v šoku.
— No, teď už chápu, co je s tebou, vojáku… — řekl seržant a podíval se na uprchlíka.
— A ty, cizinče? Vypadáš jako přeběhlík, nebo jsi nás tu špehoval?... Co jsi tu dělal sám v tomhle lese plném dolů a monster? Tak mi hned odpověz! Dokud jsem ještě tak hodný… - Měla na sobě mikinu s kapucí, která jí zakrývala obličej, krátké modré džíny po kotníky a bílé tenisky s exoskeletem. Seržant jí sundal kapuci z hlavy, aby se jí lépe podíval do obličeje. Viděl její dlouhé, zářivě kaštanové vlasy, těsně pod ramena, zelené oči a také její bílý, bledý obličej a černou řasenku, ze které stékaly slzy. Seržant chytil cizinku za límec, dívka v odpověď zasténala: — Ááá… - a vyděsila se.
— Cože!? Němíš?... — starý válečník pokračoval ve stupňování a v tuto chvíli se mladík začal vzpamatovávat… — Áááá… — zasténal… — Teď ten hlas neslyším… a terén se kolem mě změnil… jak je to možné? Byl jsem jinde.
Les, který viděl předtím, se velmi lišil od toho, jaký je teď. Stromy byly spálené a po zeleni a listí nezůstala ani stopa. Prostředí bylo částečně podobné tomu, co bylo předtím, a zároveň jiné. Vypadalo jako zkroucená verze toho, co bylo předtím. Suchá tráva, zkamenělá země, bažiny a hniloba všude. Chlapík se podíval na malého seržanta, který k němu stál zády. Měl také stejnou zbroj, jen s jinou zkrácenou helmou. Poznal ho jako trpaslíka, který byl s ním v lese.
— Hej ty… – obrátil se na seržanta…
— Ty jsi ten skřítek!... — řekl ten chlapík osvíceným hlasem…
— O čem to mluvíš, chlapče?... — rozhořčil se seržant, otočil se k němu a nechal cizince jít.
— O čem to mluvíš? — zeptal se ho znovu starý voják.
— Ty jsi ten trpaslík, před kterým jsem utíkal… pak se tam začala třást země… a pak jsem na někoho spadl a byl jsi to ty!… - mladík se podíval na uprchlíka…
— Dobře, Karo, o jakých nesmyslech to mluví… — namítl seržant. — Provádím psychologickou analýzu… — odpověděl Kara. — Lehký otřes mozku, drobná pohmožděnina v čelní části mozku, možná krátkodobá ztráta paměti a také se v důsledku šoku mohou objevit falešné vzpomínky. — Tak proto, co to je!… Kluku, to s tebou fakt otřáslo… — poznamenal seržant…
Dívka se podívala na mladého muže a začala mluvit: — Schovávala jsem se tu před policajty… a všechno by bylo v pořádku, nebýt jeho, tolik povyku kolem tohohle hlupáka…
— Raději mu poděkuj, že ti zachránil zadek, uprchlíku… — namítl seržant… — Nebýt jeho, tak by tě vyhodila do povětří jedna z těch min… a kvůli tobě se mu točila hlava až do ztráty paměti!!! — dokončil.
— Nejsem uprchlice, jmenuji se Aliz... — namítla dívka.
— Je mi úplně jedno, jak se jmenujete a odkud jste!... — odpověděl na námitky seržant.
„Takže jsem ji zachránil?“ pomyslel si mladík, ale všechno bylo jinak…
— A poslouchej mě, vojáku… — s rozzlobeným výrazem v obličeji a popadl brnění se seržant rozzlobeně rozpovídal… — Nevím, co se ti honí hlavou, ale potřebuji tady bojového vojáka! Který bude jednat přesně podle plánu a krýt mi záda! Rozumíš?... — Mladík se vyděsil a nevěděl, co odpovědět, ale najednou se ozvala siréna. Před jeho obrazovkou se objevil nesrozumitelný poplašný signál, Karin elektronický hlas opakoval dvě slova: — Poplach vpravo, poplach vpravo… — K zemi!!!... — křičel seržant a skočil na zem, přičemž je oba popadl. Kolem nich proletělo a nedaleko explodovalo plynové vejce, které z tlamy ještěrky vypustil podobný predátor. Seržant, když to viděl, s výkřikem vytasil pušku: — Tak jdeme na to! Běžte do krytu!... Dvacet a Aliz se vrhli vpřed.
Ale sotva udělali dva kroky, před nimi explodovala nestvůra, kterou zasáhla mina… — Sakra! Dvacet, co to sakra děláš? Zapni navigační mapu, vojáku!!! — křičel válečník na mladíka… — Cože? Navigační mapu? … — zeptal se mladík znovu chraplavým hlasem.
— Zeptej se Kary!!!... — odpověděl rozzlobeně seržant.
— Navigační mapa Kara… - přikázal chlap a koktal strachy.
— Zapínám navigační mapu…skenuji okolí, NEBEZPEČÍ! NEBEZPEČÍ! NEBEZPEČÍ! Objevili jsme minové pole a agresivní tvory… - poznamenala Kara… Mladík panikařil: — Rychleji, Karo!... Kara pokračovala: — Načítání bezpečné trasy… Trasa je vybudována… - Na obrazovce helmy se objevil rozmazaný obraz, chlapík mapu pořádně neviděl, byly na ní vyznačeny různé žluté, růžové, modré a mnoho červených teček. Mladík zpanikařil ještě více a začal Karu vyslýchat s křikem: — Karo, nic nevidím, co mám dělat?...
Počítač bez dlouhého přemýšlení navrhl vlastní možnost: — Aktivuji bezpečnostní protokol číslo dvanáct, pro případ, že by voják po lehkém zranění nebo za jiných okolností byl dezorientován a nemohl se se souhlasem uživatele přesunout na dané místo, je zapnut autopilot. Souhlasíte s dočasným zneužitím svého těla a končetin?... + zeptala se Kara mladého muže.
— Ano, mám! Prostě teď něco udělej!...
- odpověděl chlap s výkřikem…
— Tak si uvolni nohy. Dovezu tě k cíli… – řekl počítač. Chlapík chytil Alize za ruku a jeho nohy jako by se samy od sebe rozběhly po zadané trase. Aliz sotva stihla přepnout tenisky do sportovního režimu, aby s mladíkem udržela krok. Všude se objevovaly příšery, seržant za nimi běžel v krátkých přestřelkách.
— Meč! Meč! Tady Štít! Míříme k cíli, slyšíte?... - začal seržant spěšně mumlat napůl křikem. — Meč online... Štít, jaký je váš stav?... - odpověděl mu někdo ve vysílačce. — Kód červená! Opakuji Kód červená!... - odpověděl seržant s výkřikem… — Skupina spolucestujících?... - zeptal se ho hlas z vysílačky.
— Jeden pasažér a Langarerové!... — křičel válečník.
— Co to sakra je, lidi! Pořádáte nám tu večírek?... — odpověděl hlas na druhém konci.
— Sejdeme se za 10 minut! Konec!!! — křičel seržant.
— Rozumím… jsme připraveni… – odpověděli mu.
Nejdříve běželi přímo vpřed, pak prudce zatáčeli různými směry, někdy doleva, někdy doprava, uhýbali větvím a skákali přes všechny překážky, pěnu, spadlé stromy, díry. Z každé škvíry vylézaly monstra jedna po druhé, některá z nich byla zasažena minami, ale to jejich počet nesnížilo. Siluety nebezpečných tvorů byly sotva viditelné skrz zakalené sklo helmy. Z mapy na obrazovce uvnitř helmy bylo jasné, jak se ti tři rychle blíží k určenému bodu a jak je pronásledují zlí tvorové. Cestou začali vidět barikádu z nemalého dubu položenou přes silnici, na které stál voják ve stejném brnění jako mladík, uprostřed stál voják ve stejném brnění jako mladík a na každém konci dva vojáci, schovaní za tímto stromem. Hlas v rádiu křičel: — Dvacet, pojďme! Rychleji!. — Rychleji, Kara!!!... - chlap je zadržel a oblek zrychlil, spolucestující, která se držela za ruce, sténala a lapala po dechu, s ním sotva držel krok. Došli k úkrytu, hlas počítače potvrdil příjezd: — Personál byl doručen na místo určení bez zranění!... Velitel stojící na dubu podal ruku dvacátému, dívce a pak seržantovi, který za nimi trochu zaostával. Velitelova tvář se mladíkovi zdála velmi povědomá. Všichni se schovali za strom, seržant a kapitán začali nepřetržitě střílet. — Budete s námi bojovat, nebo umíte jen běhat?... — zeptal se kapitán rozzlobeně... Jeho hlas byl mladíkovi bolestně povědomý, jen si na něj nemohl vzpomenout... Muž se probral a zmateně se zeptal: — S čím bojovat?...
— Co tím myslíš? S puškou! Řekni Kaře, ať aktivuje zbraň… — odpověděl starý seržant podrážděně…
— Co se s ním děje? — zeptal se kapitán seržanta.
— Otřes mozku, pane! — odpověděl seržant.
— Hmm... jak se mu to podařilo, aby se z vojáka stal nováček...
- zamumlal kapitán rozhořčeně.
Ten chlap vydal povel: — Kara, aktivuj zbraň!...
— Příkaz se provádí, — odpověděl palubní počítač.
Z boční strany jeho stehna vyklouzl kus pistole, dvacátá ho chytila a úlomek se začal proměňovat a prodlužovat.
— Puška BS-18 je připravena k boji…- hlásila Kara.
Začal se otáčet a vstávat ze svého úkrytu, když ho Aliz chytila za ruku: — Neopouštěj mě…
20: — Jsem tady, jsem s tebou… s tebou… s tebou
Co jsem to právě řekl? (myšlenky v jeho nitru)...
Pšššš Kkkkrrrrr (hnusný skřípavý zvuk v uších) Hej... Hej-hej... Neplač, hlavní je, že jsem tady, jsem s tebou... s tebou... s tebou...
to jsem jí kdysi říkal (myšlenky v něm)...
— Pane… Pane… co je s vámi?… – zeptal se ho mladší seržant.
Ten chlap se vzpamatoval…
— Jsem v pořádku… — řekl a pak vytáhl pušku a začal mířit na napůl pavoučího potomka. Bez přemýšlení stiskl spoušť a trefil velkou tarantuli přímo do hlavy. Pak náhle zamířil na další a vtom se vynořily myšlenky: „Vypadá to, jako by nás lovily jiné příšery, ne hmyz?... Odkud se mi v hlavě berou tyhle myšlenky?... Kdo jsem? Voják nějaké královské armády? Jakou mám na sobě uniformu a brnění? Jsem rytíř? Takže jsem měl na sobě robotický oblek, že?“ Podíval se na kapitána, který měl také na sobě uniformu a přes ni stejné brnění, měl na sobě i nepochopitelnou čepici, napůl z oceli a napůl z vlny a látky, jako všichni vojáci. Chlapík se vrátil na svou původní pozici a bez přestání pokračoval ve střelbě na hmyz, ale jeho počet se nesnižoval, objevovaly se další a další nové.
— Kapitáne, tak dlouho to nevydržíme! — hlásil seržant. Kapitán se otočil k muži a přikázal: — Poručíku, vezměte civilistu a najděte mu únikovou cestu.
— Ano, ano, kapitáne! — chlap poslechl rozkaz, pak popadl dívku a běžel dozadu. Cestou se jim objevil obrovský dub. A pod ním byla viditelná díra.
— Stůj! — ostře vykřikla Aliz.
— Co se děje? — zeptal se jí ten chlap…
— Tam nepůjdu? — odpověděla.
— Ale proč? — zeptal se znovu mladík.
— Protože tam bude, — odpověděla Aliz smutným hlasem.
— Kdo je to? — zeptal se zmateně mladík.
— Ten zlý podvodník... co mě do tohohle všeho zatáhl... - začala Aliz vyprávět.
— Cože? — mladík se na něj zmateně podíval.
— Králík na nás tam čeká! — dořekla Aliz.
Temné lesy
_____________________________________
U některých hadů samice sežerou své samce poté, co…
Bože můj, to je hrozné… Ááá, vyděsil jsi mě, sevřelo se mi srdce… Už se ke mně takhle neplíž… no… Už je to tu tak děsivé i bez tohohle, když si něco takového přečteš… a uděláš něco takového… Takže věz, že je nebezpečné si hrát s hady… Nejenže zradí a klamou, ale nutí i ostatní, aby dělali totéž… Pamatuji si, že jsem ti tam vyprávěl nějaký příběh… No, o čem jsem to mluvil… Jo… Mám to… Mám to… příběh o nějakém klukovi, že?… No, co tam bylo, řekni mi?… jo Králíku!!! Králíku… králíku… Mám to!… Ach, ten naivní králík…
_____________________________________
Na čistém zeleném poli, na které slunce tak zářivě svítilo, stáli tři lidé poblíž obrovského, osamělého dubu. Vítr jemně vál, šustil jeho listím a odháněl tíživé horko ze vzduchu. V dubu byla malá díra, kterou by se vešlo pětileté dítě, no, nebo dospělý, kdybych se jen dokázal postavit na všechny čtyři a jít vpřed. Z dubu najednou vyskočil králík a…
— Přestaň!!! Zase to začalo? — Chlape.
— Co se děje? - Aliz
— Ten hlas hlasatele! Který pořád dokola vypráví všechny naše činy a události… - Chlapec
— Nic neslyším... - Aliz
— Právě teď promluvil a všechno popsal… Počkejte chvilku… kde je les? kde je královská jednotka? Příšery? Pavouci? Všechno tady bylo jiné!!!... - Chlapec
— Hmm-hmm, chlapče, možná mě ještě necháš dočíst ten příběh, takže na tebe čeká králík a spousta různých dobrodružství. - Ty
— Věděl jsem to, slyšíš mě! Přestaň! Cože? Příběh? Zase! Vzal sis své staré věci! Nic neudělám, dokud mi nevysvětlíš, co se tady děje? A dokud mě odsud nedostaneš… Dostaň mě odsud! Okamžitě mě odsud dostaň!!!... - Chlapče
— Počkej chvilku, chlapče, chci ti vysvětlit, že všechno nezávisí na mně, nemám odpovědi na tvé otázky, jen vyprávím všechna tvá dobrodružství, která si sám vytváříš, jako fotbalový komentátor. - Autor
— Cože? To není možné! Nevěřím ti! — Chlapče.
— Je tvé právo nevěřit. - Autor
— Před dvěma hodinami jsi říkal, že jsem byl v lese, což není jasné, jak se to změnilo, a teď jsem na holém poli… Zase není jasné, jak jsem se tu objevil? To je všechno tvoje práce, že?!.. Přiznej si to!... - Chlapec
— Cože?... Cože? Vážně?... Předtím jsem říkal, že je tu les? Ach! Promiňte mi to… Ale budu upřímný, kdybych mohl na tomto světě cokoli změnit, pak by tento příběh neexistoval, všechno se jeví tak, jak to vidíte vy… - Autor
— Tak mě odsud dostaneš, nebo ne? Dokud tu budu, nebudu dělat nic. — Chlapče.
— Můžeš si dělat, co chceš… ...nebo nedělat nic… Ale já tě odsud dostat nemůžu, protože to není v mé moci… Cestu ven odsud najdeš jen ty sám… - Autor
— Tak jak? — Chlapče
— Sledujte Bílého králíka... - Autor
— Za Bílým králíkem?!... Jak můžu vědět, že mě dovede k východu? Jak ti můžu věřit?.. co když to neudělám… co potom? - Chlapče
— Pak se nic… nic nestane… Existuje jen jedno řešení, jak to ověřit… Můžete v tomhle prázdném poli zůstat, jak dlouho chcete… Ale myslím, že cesta ven se sama nenajde… - Autor
— Dobře… Pojďme si hrát tu tvou hloupou hru… Ale jen se mě nesnaž oklamat… Jinak se ani nepohnu… - Chlapče
— Dobře.. Souhlasím... - Autor
Aliz zatahala chlapce za ruku a tiše se zeptala: „Na co myslíš?“
— Já?... — zeptal se překvapeně mladík.
— Samozřejmě, koho jiného jsem se ptala… - Aliz odpověděla kladnou otázkou.
— Právě jsem s autorem mluvil nejméně půl hodiny… neslyšel a neviděl jsi snad celý náš rozhovor?... - Mladík opět zareagoval překvapeně
— Jaký další autor?... Ne, nic jsem neslyšel… jen jsi tam stál, ptal se na nějakého hlasatele a zamyšleně se na pár minut díval do dálky…
jako by sis na něco vzpomněl… - odpověděl Aliz podrobně.
— Pamatuješ si vůbec, jak jsme se sem dostali?... — zeptal se chlapec znovu rozhořčeně.
— Upřímně, ani jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsme tady a tím to končí... — odpověděla Aliz.
— A co Woods? Pavouci? Příšery? Náš známý? — pokračoval v pátrání chlapec.
— Pavouci? Příšery? Naši známí? Promiňte, ale na nic z toho si nepamatuji, jen mám pocit, jako bych vás znala už dlouho… — odpověděla Aliz smutným hlasem.
— A co ty, prosím tě, skřítku! Pamatuješ si něco?... - ... - chlapec se lítostivě podíval na starce.
— Já? A co já? Potkal jsem tě a pak se objevila ona… No, co pavouci a les… Hm… Poslední dobou si nepamatuji… Možná je to vzpomínka z tvého minulého života… i když kdo ví… tohle je říše divů a tady se může stát cokoli, synu… - Gretsbor dospěl k závěru. Chlapec: — Ne, bylo to skutečné, ne sen… Co je sakra autorem? Proč nás neslyší a nic si nepamatují?
Autor: — Možná slyší jen to, na co jsou zvyklí, a pamatují si jen to, co chtějí...
Chlapec: — Jak je to možné? I když mě tu nic nepřekvapuje…
Chlapec si uvědomil, že výslechy jsou k ničemu, pokračovali v chůzi a brzy dorazili k dubu. Tam je potkal bílý králík, který byl vysoký jen něco málo přes metr, ne vyšší než pětileté dítě. Byl oblečený jako gentleman v černém cylindru, brýlích a tmavě modré bundě, kterou měl na sobě přes bílou košili s rukávy, pod ní měl tmavé kalhoty s naleštěnými černými botami a na rukou bílé rukavice. Z pravé přední kapsy vesty vytáhl hodinky a zamumlal: „Jdeš pozdě, jdeš pozdě…“ – a zastrčil si je zpátky, pak si na levé tlapce zvedl rukáv košile a začal se dívat na hodinky na zápěstí. Podezřívavě se na ně podíval, pak si je zvedl k uším a znovu rozzlobeně zamumlal: „Jdeš pozdě! Jdeš pozdě!“ – a začal si je nervózně zapínat.
— Hmm, mluvící králík? Jsem rád, že to nejsou jednorožci ani víly… — řekl mladík s úsměvem.
Králík znovu zamumlal: — Jdeš pozdě! Jdeš pozdě!... Vtom ho chlapec přerušil a zeptal se: — Ehm... Haló? Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, o čem to mumláte? Kdo jde pozdě?...
— Dobré odpoledne, pane!... — pozdravil králík třesoucím se hlasem a pak odpověděl na otázku: — Samozřejmě, že jdete na schůzku pozdě…
— Sejít se s někým?... - zeptal se znovu mladík…
— Ne komu, ale kam! — opravil ho králík.
— Tak kde?... - zeptal se mladík.
— Na tvá dobrodružství!... — odpověděl králík třesoucím se hlasem…
— Cože? O jakých nesmyslech to mluvíš?... - namítl chlapec…
— Vždycky je takový… mluví všechny možné nesouvislé nesmysly… jako skoro všichni ostatní v téhle zemi… – smutně poznamenala Aliz…
— Jak to víš? — Chlapec byl překvapený.
Aliz se smutnýma očima podívala na mladého muže: — Kdysi dávno, nepamatuji si, kolik už je to chvíle, jsem potkala tohohle králíka, taky něco zamumlal a kam spěchal… a já ho sledovala… takhle jsem se sem dostala a teď se nemůžu dostat ven… — řekla Aliz, na chvíli se odmlčela a dodala: — Jen nevěřte všemu, co tady vidíte a slyšíte… Všichni lžou…
— Hmm... všechno, co jsem tady viděl, mi připadá jako blud – dodal chlapec sám za sebe…
— Protestuji. Říkám jen to, co mi bylo nařízeno nebo co mi bylo dovoleno dělat. — nespokojeně reagoval králík.
— Kým? — zeptal se chlapec podezřívavě.
— Hhhhhhhh... To nemůžu říct… - Králík to řekl šeptem, sundal si cylindr z hlavy, přitiskl si ho k ústům a ukázal prstem vzhůru…
— Co to znamená? — začal se chlapec znovu ptát.
— Promiňte, mám omezené odpovědi, prosím, ptejte se na správné otázky… O všem ostatním se nesmíme bavit… Mohu jen něco dodat… - řekl Králík šeptem…
„Cože?“ zeptal se Aliz zvědavě.
Králík si nasadil cylindr zpátky na hlavu, z levé přední kapsy vesty vytáhl malé brýle, nasadil si je na nos a pak z vnitřní kapsy vesty vytáhl svitek a začal z něj číst.
— Khem! Khem! – zakašlal si nadýchaný, než začal.
Pokud jsi hrdina... a chceš se rychleji vrátit domů.
Pak budeš muset dát... co si sám přeješ.
Opustíš někoho?
Koho zajímáš?
Kdo pokaždé jemně hřál.
Zahánějící tvou smutnou náladu.
Jsi připravený sevřet tvou ruku,
Ostré trny z růžových kroků?
Krvácet, vzít si hadí jed tak hořký,
Co způsobí, že se srdce zachvěje a zvadne?
Jste připraveni projít si...?
Do temnoty prázdnoty uvnitř tebe…
Kráčej po kostech zlomených snů…
A vdechovat popel pocitů doutnajících milostných kalů…
Propadnout šílenství…
Teprve až projdeš celou tuto cestu,
Konečně uvidíš pravdu.
Pak se ti otevřou dveře.
A v dosvitu si uvědomíš, kým jsi byl/a.
— Co to sakra je?... — zeptal se chlapec zmateně.
— Tento mladík je svitek proroctví a já jsem dostal pokyn, abych vám ho přečetl… — odpověděl králík hrdě.
— Pro koho to je? Je to pro něj? — přerušil ho Aliz.
- Ahmmm?... Jen chvilku... - zamumlal králík zmateně…
— Počkej... počkej... počkej... jen chvilku, jen chvilku – Králík dál mumlal.
Nervózně si tiskl svitek k nosu, pravou tlapou si držel brýle a přimhouřil oči, snažil se usilovně zjistit, komu je tato předpověď určena…
— Je to tady napsáno pro hrdinu, myslím, že je to pořád pro něj… — odpověděl králík a ukázal na mladého muže.
— Hm!!!… – Aliz reagovala rozzlobeně, popadla svitek a s výkřikem ho králíkovi vytrhla: – Dej mi ho!… – pak rychle přejela očima text, mumlala si pod vousy a poznamenala.
— Nepíše se tam, pro koho je to adresováno, DLOUHOUCHÝ!... Takže to je úplný nesmysl!...
— Právě jsem jen vyslovil vůli svých pánů… — odpověděl králík na ospravedlnění.
— Vaši páni!?... Ale pro mě jste nic takového nenapsal…
Skrrrr ttzzzzzz (zkreslené zvuky)
— Ale pro mě... (ttttttttzzzz) jsi ne... (skkkkrrr)
— Ale pro mě jsi nic takového nenapsal…
Skrrrr ttzzzzzz (zkreslené zvuky)
— Zasvětil jsi celou svou duši nějaké smradlavé ku*vě,
— Chceš mě vinit... (psssskkkkrrr ttttzzzz)!!!... kde jsi pak byl, když jsem... (psssskkkkrrr ttttzzzz)
Skrrrr ttzzzzzz (zkreslené zvuky)
— Áááá!!! Moje hlava – chlapec se chytil za hlavu a zasténal, zatímco se ostatní hádali a kleli.
— Takže vašim pitomým pánům je o mě úplně všechno?!... - Aliz se dál rozhořčovala.
— Přišel jsi sem sám, nebyl jsi sem pozván… — zamumlal králík a koktal.
— Co jsi to říkal, Dlouhouchý!?... - Aliz se rozzlobil ještě víc.
— Lidi, dost už bylo boje… — přerušil je skřítek: — Možná bychom se měli rozhodnout, kam půjdeme? — dodal pak.
— Dovolte mi navrhnout, abyste mě následoval… Dovedu vás k úniku… a prosím, pro vaši informaci vezměte na vědomí, že je tu jediný…
- navrhl králík tiše.
— To snad ne… zubatý! NIKDY, A VŽDY NEBUĎ PO SVÉM!!! Díky, už mám těchhle keců a tvých dobrodružství dost… - reagovala Aliz zuřivě.
— Dobře, přestaň s agresí… Pojďme si o všem probrat a dojít k nějakému řešení… – řekl skřítek, pak se podíval na chlapce a zeptal se: — Hej, chlapče… Co je s tebou?…
Chlapec se vzpamatoval a rozhodl se v duchu analyzovat, co se mu děje v hlavě. „Co se mi stalo? Nějaké vize nebo útržky zapomenuté paměti?“
— Autore, co to bylo? Autore? Autore? Už tě neslyším… – řekl chlapec nahlas bez přemýšlení.
— Zase se do toho pustíš? Zase mluvíš o autorovi? Raději nám řekni, co máme dělat? Nevěřím tomuhle chlupáči… Zjevně něco skrývá… není na naší straně… - Aliz začala chlapce vyslýchat agresivním tónem.
— Nevím, co mám dělat! — odpověděl chlap ve stejném duchu.
— Vypadá to, že nemáme na výběr… Všude kolem je jen holá step… Myslím, že poblíž nic není, — poznamenal skřítek.
— Řekl, že pokud se chceš dostat ven, tak následuj bílého králíka… Myslím, že máš pravdu, gnóme… nemáme kam jinam jít…- chlapec s tím souhlasil.
— Tohle přece nemůže být… Co když půjdeme rovně? Ať už je to jakýmkoli směrem, a budeme dlouho jít bez odbočení, a pak se někam dostaneme… – namítla Aliz.
— Ne, myslím, že to tady fungovat nebude… — odpověděl chlapec a smutně si povzdechl.
— Jak to víš? Protože to opravdu nevíš jistě!... Zeptáme se Dlouhouchého… Je tu rozhodně déle než my a měl by to vědět… No, Králíku, odpověz?! Je poblíž něco, kudy bychom se odsud mohli dostat? - zeptala se Aliz rozhořčeně.
— Promiňte, ale mám omezené odpovědi… — odpověděl králík žalostně. Aha?! Takže… takhle?! — Aliz si vztekle povzdechla, praštila do válce, chytila králíka za uši, zvedla ho a začala s ním třást tak silně, že mu z třesu vypadly brýle a hodinky: — Co je tam za nimi?... Tak mi to teď pověz, ty ušatý spratku!... — zeptala se Aliz králíka s výkřikem a třásla s ním…
— Ach jo... Nevím... Vím jen, že je možné být nekonečný a nikdo si tím nikdy neprošel... to se říká... - odpověděl králík vyděšeně.
— Jsou tu nějaké další východy…? — pokračovala Aliz.
— Nevím… Ví to jen sám stvořitel… Jen on rozhoduje, co tu má být a co ne… Já jen plním jeho vůli… – řekl králík koktavě.
— Hmm... Myslím, že vím, o kom mluví... - řekl chlapec zamyšleně a začal si v duchu říkat: - „Mohlo by tohle všechno být opravdu dílem autora... Ale proč si s námi hraje?... Nebo je to možná jen ve mně...“
Jak to můžu zjistit?… východ je podle jeho plánu někde tam… možná tam najdu odpovědi na všechny otázky…“ - Když dokončil svou myšlenku, prohlásil: — Nechte ho jít!… Měli bychom mu věřit, jinak tu zůstaneme navždy…
— Dobře… — Aliz se smířila a pustila králíka. Ten ze strachu vykřikl: — Ach jo… — a odskočil od ní, sebral všechny věci, co mu spadly ze země…
— Možná máš pravdu, ale nechci být v tomhle šíleném světě zase sama… — odpověděla Aliz chlapci.
— Neboj se… Vždycky tu budu… Věř mi… – Když to chlapec řekl Aliz, vzal ji za ruku. Podívala se na něj třesoucíma se očima od slz a stydlivě se usmála. Zdálo se jí to velmi povědomé, ta něha a ten dotek, ale nemohla si uvědomit, odkud se ty pocity najednou vzaly.
Gretsbor v nich dvou zahlédl jiskru a usmál se: — No, moji drazí, to znamená, že je to ono, všechno je rozhodnuto… pojďme vstříc dobrodružstvím, hmm?... - Chytil Alize jednou rukou ve výši lokte a mladíka druhou a pak se podíval na králíka: — Jsme připraveni!…
— Tak mě prostě pojď… vchod touhle dírou… — řekl králík laskavě.
Blížili se k díře v dubu, která vypadala spíš jako zaoblené dveře než jako jednoduchá díra ve stromu, ale bez dveří. Nad dírou byla cedule s vytesanou siluetou kobry královské. „- Hmm, velmi zvláštní.“ - pomyslel si chlapec. Díra sama o sobě nevypadala, jako by byla vyříznuta zevnitř ani zvenku, vypadalo to, jako by dub s touto dírou jen vyrostl. „- nejsou zde žádné stopy po ručním řezání,“ všiml si chlapec. Králík se ohnul na všechny čtyři a vklouzl do tmavé díry a tam zmizel ve tmě, jen zády pronesl: „Buď tady opatrný, nespadni do propasti, jinak se neví, kde a kdy skončíš, schody vlevo…“
Následovali ho do díry, Gretsbor byl o něco vyšší než králík, až o dvě hlavy, a byl jedenapůlkrát hustší než on. Byl první, kdo vlezl do díry, a sotva se vešel do ní, trhaně se pohyboval vpřed: — A na pohled se zdál větší… — poznamenal. Aliz šla za nimi, než vešla do díry, zvedla si přední část svých dlouhých modrých šatů, aby jí nepřekážely při plazení, a chlapec šel za nimi.
— Jenom mně to vadí? Nebo se ta díra zužuje… — poznamenal chlapec.
— Myslím si to taky… — podpořila ho Aliz.
Gretsbor cítil totéž, ale ne tolik jako oni, a když pochopil podstatu situace, začal jít rychleji, pak už nemohl snést to nepohodlí a zakřičel: „Hej, králíku, kde jsi?“
— Jdu sem dolů… mohl bys jít rychleji, jinak se díra za chvilku zabouchne a ty v ní můžeš uvíznout navždy… – zakřičel králík.
— Cože? Nemohli jste to říct dřív?... — znovu rozhořčeně vykřikl skřítek, pak se podíval na ty za sebou a zavelel: — Slyšeli jste to!... No tak, lidi, rychleji!... Pohyb! Pohyb!...
— Ach, už je mi tu moc těsno…
rychleji, rychleji… - chlapec zpanikařil.
— Ááá!... Já taky!... Gretsbor se pohnul, rychle!... - Aliz zachytila paniku.
— Kde jsou schody? Nic nevidím… – Než to skřítek stačil říct, okamžitě se propadl: — Áááá!!!... – gatsbórrrr, kde jsi!!! Grótbor Áááá, padám!... – Aliz také náhle vykřikla, ale podařilo se jí pravou rukou chytit kořenů dubu. Chlapec, který si uvědomil, že na východě je propast, zpomalil a zastavil se na okraji.
— Alizzzz... Drž se mě! - křičel. Aliz uvolnila levou ruku a chytila chlapce za pravou: — Jen mě nepouštěj!!!... - křičela strachy. — Dobře!!! Mám tě! - křičel na ni. Levou rukou se snažil nahmatat něco, čeho by se mohl pevně držet: — Kde sakra jsou schody? Nic nevidím!... - řekl třesoucím se hlasem a najednou ho něco zezadu začalo tlačit ven. Uvědomil si, že je to samotná díra. Když to udělal, vytlačil ho ven, vykřikl strachy: — Ta díra mě tlačí ven! Spadnu!!!...
— Ne, jen mě nenechávej jít… — křičel Aliz. Díra se začala tlačit silněji, on stihl vykřiknout jen poslední slova, než spadl: — Padám dolů!!! Áááááá!!!... — Vykřikl, pustil Alizovu ruku a společně spadli do propasti.
Chlapec otevřel oči a nemohl pochopit, co se děje: — Cože?... - začal mávat rukama a nohama, ale nemohl se ničeho chytit: — Pořád padám?... - Mladík si uvědomil, že stále letí, a vrhl se hledat Alize: — Alizzz!!!... Alizzz!!!... - Rozhlédl se kolem a pomyslel si: - jak hluboká je tahle králičí nora... a pak pokračoval v hledání Alize:
— Aliz!!!!! Kde jsi??? Aliz, slyšíš mě?
— Jsem tady!!!!!!... - odpověděla Aliz.
— Vidím tě, Eliso! Vydrž, hned k tobě poletím… — chlapec se shromáždil, vrhl se k ní, přiletěl k ní a natáhl ruku: — Vezmi si mou ruku!...
— Hape, jen mě už nenechávej jít… — řekla Aliz a chytila ho za ruku.
Chlapci se chytili a řekli: — Mám tě! — pak se znovu rozhlédl a zeptal se: — Kde je Grestbor?…
— Nevím… asi je někde dole… — odpověděla Aliz a podívala se dolů. Pak začali společně křičet: — Gretsbore!!!!!! Gretsbore!!!
— Jsem tady, lidi… — Když je skřítek vyslechl, odpověděl.
— Hned tě vyzvedneme, vydrž!... jen tam zůstaň!... – řekl chlapec a s Alizem se k němu vrhli. — Hej… – vykřikl chlapec s výdechem a zvedl trpaslíka.
— Myslel jsem, že se zhroutím, a zavřel jsem oči… ale uvědomil jsem si, že z nějakého důvodu stále padám… - poznamenal Gretsbor.
— Varoval jsem tě, že tomuhle ušatému chlapíkovi se nedá věřit… minule to tak bylo… — začal Aliz rozzlobeně bručet.
— Neměli jsme na výběr… Co bychom teď měli dělat?… kdybys tu byl… – zeptal se chlapec ustaraně.
— Nevím, jen jsem zavřela oči a padala… padala jsem dlouho… — odpověděla Aliz zmateně.
— A kam to padáme? Kde je konec téhle díry? — přerušil je Gretsbor.
— Minule jsme byli v Říši divů… A teď padáme někam dál… - odpověděla Aliz.
Tma, která je obklopovala, se náhle začala rozplývat, z propasti pod nimi začalo pronikat světlo a osvětlovat celý prostor kolem nich. Začaly se objevovat odrazy předmětů skrytých ve tmě, což chlapce trochu zaskočilo, protože v okolí poletoval veškerý domácí nábytek a další věci. Skříně, postele, skříňky a mnoho dalšího nepochopitelného, nejrůznější svítící vybavení a věci, které nikdy předtím neviděl.
— Odkud se tohle všechno bere?... - Rozhlédl se chlapec a zeptal se.
— Nevím, možná všechny tyhle věci pocházejí ze vzpomínek všech, kteří tu byli… — odpověděla Aliz, podívala se dolů a najednou odněkud vyletěl příborník.
— Pozor!... — křičel Aliz, když se shromáždili a prudce ustoupili stranou.
— Je jich čím dál víc!!!... - všiml si skřítek a kromě velkých věcí na ně začaly létat i malé, nádobí, hračky, telefony a ty samé malé svítící zařízení. Všechny předměty jako by visely ve vzduchu, jako ve vodě, a pomalu se rozlétaly.
— Ááááá!!!… - Aliz znovu začala křičet, zakrývala si obličej a začala se bránit, ostatní ji následovali a také se začali krýt. Chlapec se sotva dokázal odrazit od předmětů a nevšiml si, jak mu do obličeje vletěl tlačítkový telefon – bílé zvonění, které ho zasáhlo do hlavy, načež mírnou bolestí vykřikl: — Áááááááá sakra!… - Telefon pomalu odletěl stranou a od něj odletěla trubice a pohnula se opačným směrem, z trubky se ozval chlapcově známý hlas: — Miluji tě, Jaen!... (hluk: - ttttššt!!!)... A moc mi chybíš, sunny… Chci být s tebou… (hluk: - ttttššt!!!)
— Cože!!!???... - zeptal se chlapec překvapeně a pak se zamyslel a řekl si: - Kdo je Jaen? Nebo co to znamená? A tenhle hlas je mi povědomý... Jaen?!... Znamená to moje jméno, nebo mi tak láskyplně říkala?...
(hluk: - škrrr)
— Jo, jsou dobří, ale já jsem zatracená děvka… Protože mě budeš vždycky za všechno vinit…
(hluk: - škrrr)
Chlapcovu hlavu probodla ostrá bolest, chytil se jí, zakryl si lokty celý obličej a najednou bolest polevila. Nemohl pochopit, co se s ním děje, hlavou se mu honila jen jedna myšlenka: - co to bylo a kdy to všechno skončí!!! A pak se všechno najednou zastavilo, drobnosti zůstaly za nimi: — Co je s tebou? Jsi v pořádku?... - zeptala se Aliz chlapce.
— Nevím… Zase nějaké útržky vidění, jako by to všechno byly vzpomínky a je mi to velmi povědomé… – odpověděl chlapec.
— Vzpamatuj se!!! Potřebujeme, abys s námi zůstal!... - Aliz popadla chlapce a začala ho přivádět k rozumu.
— Zkusím to!... — odpověděl chlapec.
Klid netrval dlouho, v dálce se začaly objevovat obrovské neznámé objekty. První věc, která se k nim přiblížila, byla obrovská knihovna o velikosti celé zdi.
— Musíme se oddělit, jinak do něj narazíme… - Aliz si okamžitě uvědomila.
— Dobře! Rozdělíme se na tři… — přikázal Gretsbor a pak začali počítat společně: — Jedna, dva, tři!!!
— Jdeme!!!... - křičel Gretsbor…
Létaly různými směry, poletovaly kolem police, za ní se objevovaly menší předměty, auto, postel, stůl. Auto se pohnulo směrem k chlapci, zbývající dva předměty šly k Elise a Gretsborovi. Chlapík uhnul stranou, aby se autu vyhnul, a když prolétl kolem, v uších se mi znovu ozvalo skřípění, chytil se za uši a hluk opět zmizel. Když se ohlédl zpět na auto, uviděl dva obrazy. Sotva rozeznal něco, co se mu zdálo být povědomými rysy dívky, tmavé vlasy, tmavou pleť, hnědé oči a tu druhou bylo nemožné vidět, líbala se s tmavým cizincem. Dívka viděla, jak se na ni dívá, a řekla: — Promiň, Jaen… Není to moje chyba… Nemohla jsem nic dělat… - pak se hlasitě zasmála: — Hahaha!...
Chlapcovy uši znovu udeřil ostrý skřípavý zvuk, který ho donutil křičet bolestí: — NNÉÉÉ!!!… MOHL SI NĚCO UDĚLAT, ALE NEUDĚLAL JSI TO!!!... - Zvonění v uších se mi jen zhoršovalo, mezitím se Aliz a Gretsbor snadno vyhnuli svým předmětům, Aliz z manželské postele, Gretsbor z kuchyňského stolu. Aliz viděla, jak chlapec padá zhroucený jako kapka vody a k němu letí velké piano. Křičela na něj: — Pozor, chlapče!!!... - Ale neslyšel ji, rozhodla se k němu skočit, aby ho zachránila, ale pak ji Gretsbor chytil za ruku: — Co to děláš? Nezachráníš ho, nezvládneš to!... - křičel na ni.
— Pusť mě!!!... - křičela na něj, kopla ho a vrhla se k chlapci a trpaslík odletěl neznámým směrem. Letěla k chlapci, ale klavír letěl k němu ještě rychleji, začala na něj křičet: — Hhhéeyyyy!!!... Probuď se!!! Hhhéeyyyyyyyyyy!!!... - chlapec ji neslyšel, hluk v uších se jen zhoršoval, v očích se mu mihly záblesky útržků ze života, jen nechápal čí, všechno bylo známé a zároveň cizí, v hlavě se mu točil dívčí hlas: — Miluji tě, Jaen… (hluk: -sssskkkkkrrr) Hahaha…(hluk: -ssskkkkkrrr) Proč se na mě tak díváš, hm?… (hluk: -ssskkkkrrr) Jsi to opravdu ty? Kde je tvůj modrý kapesník?…
— ZKLUPTE SI!!! UŽ TĚ NECHCI SLYŠET!!!… VYPAĎ MI Z HLAVY!!!… – zakřičel z plných plic a otevřel se do plné výšky.
Hudební nástroj se blížil a blížil. Aliz si uvědomila, že nemá smysl křičet, jediné, co mohla udělat, bylo odstrčit ho. Zrychlila let tím, že se schoulila do tvaru jehly, přitiskla si ruce k bokům a narovnala nohy s prsty u sebe: — Ach…- obě vykřikly ze srážky. Narazila do chlapce a udeřila ho ramenem do hrudi. Podařilo se jim vyhnout hlavnímu úderu klavíru, ale ne úplně, kryt klavíru se stejně dotkl Aliziných nohou a rozkroku. Rána ji odhodila pryč od chlapce. Vzpamatoval se a jediné, co stihl vidět a slyšet, byl její křik:
— Páááááá!!!... - než spadla do jasného světla, které vypadalo jako dno díry, ale ukázalo se, že toto jasné světlo nemělo pevný povrch. Chlapec zakřičel: — Aliz!!!... - a vrhl se za ní, vlétl do tohoto světla. V očích se mu zablesklo, zavřel oči, pak se ozvalo zahřmění hromu a pískání. Hluk blikání se stupňoval, chlapec začal strachy křičet: — Áááá!!!... - ostrá exploze… a najednou naprosté ticho „- je to opravdu po všem? Žádné zvuky ani exploze…“ pomyslel si chlapec… naprostý klid… Chlap si uvědomil, že leží na něčem měkkém a teplém „- to je zvláštní, zdálo se mi, že padám, a necítil jsem, jak jsem dopadl…“ Cítil se tak dobře, že tam ležel, že se mu nechtělo otevírat oči. „- Nechci vstát a někam jít…“ Ležel tam neznámou dobu a pak ucítil, jak ho něco lechtá na zádech a patách: — Hahaha!!!... Mmmm... Jaen, cítím se lechtivě… Jaen!!!... Chlapec otevřel oči a otočil se, byl to jen vítr, který ho lechtal pískem. „- Vzpomněl jsem si na tu tvář, na tu dívku v autě, znám ji, pamatuji si ji, pamatuji si, jak jsem ji miloval, ale nepamatuji si její jméno…“
— Kde jsem teď?... v poušti?... Kde jsem se to sakra zase ocitl… - Vstal a nechápal, kde to je. — Kde mám oblečení?... Proč mám na sobě jen kalhoty a roztrhanou košili?... - překvapil se. — A kde jsou všichni ostatní?... Alizz!!!!... EAlizz!!!... Gretborg!!!... Gretborg!!!!.... Kde sakra jste, lidi?... Sakra!!!!... - křičel v zoufalství a vzteku… Nejvíc ho překvapilo okolí: — Co je to za divný písek kolem?... tak modrý jako mořská voda… Proč jsem si ho hned nevšiml… - otevřel se před ním úplně jiný obraz. — Nemyslel jsem si, že se tohle může stát… Páni, co?... Co to svítí… - Poprvé uviděl modrý písek s růžovým leskem. Z růžového odstínu se vytvořila stezka, která ho lákala, aby ji následoval, a on šel. V dálce si všiml nějaké budovy, chlapec se rozhodl přijít blíž. Ukázalo se, že to byl kamenný oblouk s krásně vyřezávanými vzory a kresbami; Uprostřed vrcholu byl symbol hada.
Králičí nora
_________________________________
pokračování nabude
#MetaVerse #METATeles #MetaThings #MetaEntertainment #NFTCommmunity